JDEME KNIŽNÍ CESTOU

O vzkříšení rodinné tradice, koňském nakladatelství, kráse tištěných knih, vztahu nejen koňařů ke knihám, bestsellerech i novinkách v nakladatelství Arcaro jsme si povídali s jeho majitelem Danielem Burdou.

V ČR se ročně prodá neuvěřitelných 57 milionů knih. Je to podle Vás hodně nebo málo?

Odpovídá to naší mentalitě. Češi jsou čtiví, byli jsme vždy knižním národem. Za socialismu se vydávalo násobně méně knih ve statisícových nákladech, protože si je koupil skoro každý. Teď se tiskne třeba jen 1500 kusů, ale je obrovské množství titulů. Pokud jde o knihy o koních, tam jsme ale pozadu – a jsem rád, že to postupně doháníme. Třeba v Německu, Velké Británii nebo Americe je násobně víc titulů o koních. Hodně dostávám otázky, jestli zdejší trh nenasytíme příliš. Myslím, že ne. V Německu je sice víc koňáků, ale jejich skladba – to, čemu se u koní věnují, je přeci podobné jako u nás. Jen ty knihy budeme vydávat v menším nákladu než pro osmdesátimilionový národ.

Co Vás vedlo k tomu, že jste se v roce 2015 pustil do vydávání knih s koňskou tématikou?

Navázal jsem na rodinnou tradici z počátku 90. let, kdy naši vydali základní příručku jízdy na koni a pak několik dalších titulů. Pak vydavatelská činnost usnula na mnoho let. Maminka ale v roce 2015, jen tak pro radost, přeložila knihu Kůň a jezdec od Rollo Springfielda z roku 1847. Je to historický příběh s volnými autorskými právy. Bylo mi líto, aby kniha vyšla jen v digitální podobě, a protože jsme měli know-how, obnovil jsem nakladatelství a kniha vyšla v tištěné podobě.

Můžete představit Vaše nakladatelství Arcaro?

Název Arcaro vlastně vymyslel táta. Jeho životní kůň Henryk měl otce Arcaro. Hodně knih překládá moje maminka, občas jí pomůže brácha, táta je jako zkušený řidič opora v logistice, moje partnerka knihy taky miluje a bez ní by nakladatelství taky nebylo tam, kde je.  Jsme zkrátka rodinná firma. Stále větší část knížek i sami vyrábíme v naší tiskárně. Prakticky každý kus, který jde do prodeje, nám prochází rukama. Ta část práce, kdy knihu fyzicky vyrábím u různých strojů, mě hodně baví. Zakládáme si taky na osobním přístupu, takže hodně komunikujeme se zákazníky, co by si přáli, a snažíme se je i zapojit do procesu výroby. Třeba nám pomáhali rozhodnout o designu některých obálek. Většina titulů, které teď vydáváme, je ze zahraničí. Ale snažíme se prosadit u zákazníků i české autory, což se daří.

Vydáváte i tituly doslova pro fajnšmekry a sběratele. Například publikace majora Josefa Dobeše či právě vydávané dílo Dr. Lechnera. Mají tyto knihy dnešním čtenářům ještě co říct?

Stále ty knihy mají co říct. Samozřejmě je nutné je podrobit zdravě kritickému pohledu, protože věda o koních se vyvíjí. Knihy majora Dobeše se opírají o pevný základ vycházející z umění starých jezdeckých mistrů, a i dnes lze knihám těžko něco vytknout. Jeho knihy jsou z hlediska tréninku mimořádně systematické, korektní ke koním, je v nich kladen důraz na práci s mladými koňmi. Dobeš dává dobrý základ i v dnešní době, která je uspěchaná a na některé koně klade příliš rychle vysoké a často nepřiměřené nároky. Knihy od doktora Lechnera se pak věnují hlavně kopytům a podkovářství, což je téma, které naše čtenáře hodně zajímá.

Kdo jsou Vaši čtenáři?

Naši čtenáři jsou především ženy ve věku kolem 25 až 35 let, jak to máme vysledováno ze statistik, i je potkáváme osobně na výstavách a veletrzích. Především jsou to hobby jezdkyně napříč jezdeckými disciplínami, nebo mají koně jen pro radost. Ale mezi čtenáři jsou i profesionální jezdci, mnohdy s vysokou výkonností. Myslím, že knihy o koních kupují a čtou především lidé, kteří mají koně hlavně pro radost. Profesionální jezdci mají své trenéry, zázemí stájí s letitými zkušenostmi a zaběhlými zvyklostmi a nemají po celodenním tréninku čas se věnovat ještě čtení o koních. Na jednu stranu je chápu, ale taky je to samozřejmě škoda. Hlavně, pokud jde o budování vztahu s koněm. Vyšlo teď hodně knih, které se zabývají koňskou myslí, a jsem přesvědčený, že můžou obohatit i trénink koně s nejvyšší výkonností.

Změnili se čtenáři během posledních let? Pozorujete nějaký vývoj?

Nevím, jestli se změnilo něco u čtenářů. My pracujeme se stavem, že chtějí číst – a to je hlavní. Co ale pozoruji je iniciativa výcviku a vzdělávání „po internetu“. Vzniká spousta míst na sociálních sítích a spousta webů, kde vzdělává ostatní kde kdo. My jdeme jinou cestou, máme rádi ucelené a kompletní informace na jednom místě z ověřených zdrojů, od kvalitních autorů. To je knižní cesta.

O které tituly je největší zájem? Podle čeho vybíráte tituly?

Největší zájem je o tituly, které se věnují jinému pohledu na trénink. Loni jsme vydali titul Koňský mozek-lidský mozek, který zkoumá na neurologické úrovni, jak může člověk a kůň spolupracovat. Autorka je neuroložka, jezdkyně a trenérka, která ve své knize spojila znalosti a praktické zkušenosti. Před lety jsme vydali knihu Čistá mysl-čistá jízda. Kniha byla zprvu takovou Popelkou. V té době u nás psychika nebyla diskutovaným tématem. Jezdci se jí tak trochu vysmívali, že nepotřebují psychologa, aby mohli jezdit na koni. Čas ukázal opak a kniha se postupem času stala velmi populární. Nabízí pohledy, jak se vyrovnat s psychikou, výkonem, stresovými situacemi. Naší snahou při výběru titulů je hledání nových pohledů, ukazování různých možností. To je to, co nás baví. Ale věnujeme se i klasickému pohledu na trénink – ať už tím, že jsme re-vydali Dobeše, nebo vydali kompletní příručku pro instruktory podle Karola Hollého. To je příručka v naprosto klasickém duchu ježdění.

Jaké jiné knihy byste z Vaší nabídky vyzdvihnul?

Úspěšná je kniha Kopyta – komplexní průvodce. Ta se snaží maximálně objektivně a komplexně posoudit kopyta vše, co je ovlivňuje. Autorky knihy věří, že kopyta mohou být zdravá bosá i okovaná a zároveň, že model ideálního kopyta neexistuje. Líbí se nám přístup otevřené mysli. Dlouhodobě je oblíbená Konejšivé signály a řeč těla u koní nizozemské autorky Rachaël Draaisma, která pozorovala stáda koní a shromáždila asi 200 hodin videozáznamů chování. Na základě jejich analýzy sestavila obrazový slovník řeči koní, který je navíc mířen na pozitivní trénink. Obecně je větší zájem o knihy zaměřené na horsemanship a souznění s koněm než o knihy věnované ryze výkonnostnímu sportu. Velkým tématem je taky péče o koně jako taková a vůbec způsob, jak je chovat, kde je mít – jestli ustájené, doma, v boxe, nebo venku. Proto jsme přišli s knihou Venkovní ustájení koní, kterou napsala Iveta Jebáčková-Lažanská. Jde o jednu z našich nejúspěšnějších knížek.

Co připravujete zajímavého pro letošní rok?

Novinek máme několik. Vlajkovou lodí bude kniha o krmení koní, na které již pracujeme přes dva roky. Bude to rozsáhlá publikace na vysoké odborné úrovni, ale své by si v ní měl najít i laik. Kniha je z Ameriky, ale bude přizpůsobena na české a středoevropské poměry. Právě na tom přizpůsobení spolupracujeme se Mendelovou univerzitou v Brně. Z dalších knih jmenuji Masáže koní podle Jima Mastersona, dále Ježdění sedem, což je kniha také založená na velmi detailních vědeckých poznatcích. Zajímavým titulem k doplnění znalostí bude kniha o anatomii koně, což bude jen taková základní příručka – ale právě ta na trhu chybí. A ještě bych jmenoval titul Utrpení v tichosti, kniha rozebírá problematiku správného sedlání, a její název mluví za vše. Velká výzva se pak letos netýká ani tak nějakého konkrétního titulu, ale tisku knih – rozšířili jsme tiskárnu o produkční barevný stroj, což nám dává možnost neomezených dotisků vyprodaných titulů. Další, řekl bych odvážný krok, je nabídnutí knížek v levnějším a ekologickém provedení. Začali jsme s tím u Her s koňmi a zájem je zatím nevídaně velký.